Deníček tábor LO 2020
11. 7. Den první – příjezdovýOd rána prší, Aladinova předpověď zcela nekompromisně předpovídá déšť od noci do poledne. Orgové nakládají auto za deště. Za doprovodu bubnujících kapek do kapoty odjíždějí směrem Jizerské hory, které se stanou naším domovem pro následujících několik dní.
Druhá polovina orgů odjíždí na Černý Most, kde je místo srazu pro odjezd táborníků. I přes všechna úskalí a strasti (v podobě uzavírek a objížděk) se to orgům s vypětím všech sil daří. Autobus přijíždí s předstihem, stejně jako většina účastníků. Vítáme se zase po roce, orgové vybírají lékařské nezbytnosti a přesně na čas odjíždíme.
Cesta uteče jako nic, možná i protože již během ní řešíme logické úlohy, povídáme zážitky z dob karantény a taky vzpomínáme na minulé tábory.
Po příjezdu jsou naše kufry naloženy do velkého auta, které je odváží nahoru a my cupitáme po svých. Ubytováváme se a jdeme hrát seznamovací hry. Už víme, jak se kdo jmenuje a dokonce víme i nejzajímavější informace o sobě navzájem. Pokračujeme s rozdělením do týmů, které nám napovídá, že celý tábor bude mít vesmírnou tématiku. Dělíme se do týmů podle planet a informací o nich. A tak se 79 spojuje s 82, 0 a dalšími stejně jako Apollo 4 s Marinerem 1. Vymýšlíme si jména týmů a hrajeme klasické (i méně klasické) běhací hry.
Večer již jen očista, pohádka a spát.
12. 7. Den druhý – mapovací
Ráno vstáváme a jdeme na rozcvičku jako každý táborový den. Poté, co si pořádně zaběháme, se přesouváme do klubovny, kde na nás čekají záludné otázky jako „Kdo hlídá tuto chatu?“. Po snídani se díváme na zajímavá videa o forenzních vědách, odehráváme první kolo celotáborové hry pro velké týmy a rozutíkáme se na přednášky. Přednáší Gabča o vektorech a o Archimédově zákoně a proti ní Pája o elektrolýze a Starověkém Egyptě.
Plni nových vědomostí se na vědomost dává, že si máme odložit veškeré ostré předměty a v trhacím oblečení se scházíme venku. Zkušení z nás již vědí, že nás čekají buldoci. Pedro a Vojta postupně do svých řad nabírají další a jenom pár hbitým jedincům se podaří proklouznout hustou sítí buldoků. Pak se dáváme do pucu a čeká nás první oběd, který není vůbec běžný. Rizoto jíme pomocí čínských hůlek. Zde se pozná zkušený táborník od nováčka a to zdatností zvládnou sypké kopečky dostat z talíře do žaludku. Pak při poledním klidu zpracováváme první záznamy do galaktické encyklopedie.
Odpoledne se dozvídáme, že jelikož jsme zde teprve prvním rokem a neznáme terén, je potřeba jej prozkoumat a zmapovat. V malých týmech dostáváme každý na starost jednu oblast. Dílčí mapy se potom spojí v jeden velký celek a tak víme, že se kolem nás nachází menší vodní nádrž i vosí hnízdo v borůvčí. Po delším posezení jdeme ven hrát běhací kámen nůžky papír.
Po večeři se znovu scházíme na hřišti a rozdělujeme se ve velkých týmech na navigátora a roboty. Cílem navigátorů je dostat roboty do svého domečku pouze za pomocí akustických signálů. Po posledním kole, kdy si každý tým volí pouze jediné citoslovce, se přemisťujeme dovnitř, kde nás již čeká jenom celotáborovka pro malé týmy, očista, pohádka a spánek…
…a znělka Mission Impossible. Ano, již takhle brzy přišla první noční hra. Zjišťujeme, že naše mapy z odpoledne jsme nedělali náhodou. Objevily se na nich označená různá stanoviště v okolí, po nich máme chodit (vytrvalí z nás běhat) a sbírat papírky s co nejvyššími čísly. Provětraní a unavení se vracíme na pokoje a užíváme si našeho zaslouženého spánku.
13.7. Den třetí – stanovišťovkový
Po noční hře se probouzíme o půl hodiny později a čeká na nás jenom Bety v klubovně, kde se nás snaží nachytat na různé otázky o Večerníčkovi. S vědomím, že na posledním 26. listu, který Večerníček vyhazuje, je logo České televize, se pouštíme do snídaně. Následují první přednesy nálezů expedičních týmů. Dnes se na nás s přednáškami těší Pedro, který nám povídá o základních šifrovacích principech, a Bety, kterážto jako zkušený harcovník povídá o tahácích, proč je dobré si je dělat a že když je uděláme, tak je už nepotřebujeme a taky o paměti a o tom, jak se dá učit a jak do sebe za co možná nejkratší čas, nasypat co možná nejvíce informací.
Poté se z nás stávají vajíčka a našim cílem je přes selekci přírody (v našem případě KNP) projít evolucí a vyvinout se v člověka.
Po poledním klidu se rozlézáme po malých týmech na různá stanoviště. Hrajeme twister, dokreslujeme obrázky evropských států, pomocí korýtek se snažíme dopravit tenisák do cíle, skládáme názvy planet, hvězd, souhvězdí z chemických prvků, zkoušíme tancovat na nejrůznější písně na DDR, hrajeme matfyzácké Člověče, nezlob se a snažíme se zodpovědět složité otázky týkající se různých znělek známých seriálů pro děti. Jelikož je stanovišť hodně, protahuje se nám to ještě i po večeři. Znaveni z minulé noci již večer nehrajeme žádné další hry, jenom pokračujeme ve stavění lodi a posloucháme pohádku. A samozřejmě zalézáme na kutě.
14. 7. Den čtvrtý – mašinkový
Probouzíme se vyspaní, jelikož nám orgové nepřipravili noční hru (bohužel). Probíháme se s Vojtou v lese a vracíme se, většina z nás bez újmy na zdraví (hihi), na mentální rozcvičku s Verčou. Po snídani následuje trojice videí a pak hurá na přednášky.
Čekání na oběd jsme si zkrátili partií dámy. Jenže to není úplně obyčejná dáma. Za prvé hrajeme v týmech a po každém tahu se musíme vystřídat a za druhé je šachovnice na druhém konci hřiště. Po této běhací dámě se s chutí pouštíme do oběda.
V poledním klidu si ještě většina z nás tancuje na DDRku.
Po obědě bereme kramle a vyrážíme do Bedřichova, kde se snažíme, většinou s výpomocí místních, zodpovědět na otázky, které si pro nás orgové připravili. To se nám daří v rekordním čase a tak se bavíme ukazovací hrou. Po návratu ještě před večeří doplňujeme čísla do kolonek, kde návodem jsou nám jen symboly početních operací. Na večeři si všichni pošmakujeme na smaženém chlebu s vajíčkem.
Následně máme za úkol zapamatovat si básničku o mašince Žofince a pak ji orgům odrecitovat. Někteří z nás ale mají menší roupy, a tak si jdeme znova zaběhat.
Večer krátká pohádka, rozloučení s orgy a spánek.
Sotva se nám podaří usnout, naše snění je přerušeno melodií, kterou známe tak dobře. Slyšeli jsme ji už tolikrát a vždy to v nás vyvolá stejné pocity. Zase je tu noční hra, neboli PPP. Není na čase ho přejmenovat na VPPP? Neboli velmi pravidelné půlnoční překvapení?
Na pyžamo natahujeme kalhoty, mikinu a teplejší bundu, protože je v noci docela zima. Stačí nám tentokrát pouze čelovky a i ty máme cestou vypnuté, protože nám většinu cesty svítí pouliční osvětlení. Cestou se zastavujeme na místě s výhledem, abychom využili jedinečné příležitosti vidět kometu.
Když dorazíme na velké parkoviště, orgové nám vysvětlují pravidla hry zvané AZ kvíz. Na celé ploše jsou rozmístěny hrací plány. Naším úkolem je vyhledat správného orga, vzít si lísteček svého týmu, vyhledat správný hrací plán a ještě se snažit porazit co možná nejvíce týmů. Ozve se zapískání a hra začíná. Běháme jako o život, bojujeme, seč nám síly stačí. Netrvá dlouho a na všech plánech je dohráno. Orgové ještě sbírají naše výtvory a my odcházíme zpět do chaty. Je lehce po půlnoci, když zalézáme do postelí.
15. 7. Den pátý – jukeboxový
Jak už bývá dobrým zvykem, po noční hře není fyzická rozcvička, jen mentální s Pedrem. Ten má pro nás záludné zvířecí otázky a je totálně v šoku, když při vyhodnocení zjišťuje, že část z nás má plný počet a většina alespoň půlku. S údivem nám tleská.
Po snídani sledujeme další ze série videí o forenzní expertíze, následuje vyhodnocení celotáborovky za minulý den společně s prezentací našich objevů a pak už se dělíme na přednášky. Pedro opakuje povinnou přednášku o šifrování, protože to se nám prý bude hodit. A když něco Pedro řekne, tak to určitě bude pravda, protože Pedro, na rozdíl od Bety, skoro nikdy nekecá.
Proti šifrování je workshop na téma Rubikova kostka. Věděli jste třeba, že Rubik byl Maďar? Nebo že je RK historicky nejprodávanější hračkou na světě? V druhé polovině nám Bety rozdává návody a sami ji zkoušíme skládat. Téměř všem to jde skoro samo, jeden po druhém jásáme, když se nám podaří kostku složit. Takže po skončení se pyšníme další zcela zásadní a nepostradatelnou dovedností, nezbytnou pro život.
Předobědní hra se odehrává na hřišti a ani nás nepřekvapí, když po dopoledni stráveném sezením na zadku máme obout běhací obuv. Orgové letos přivezli vlastní táborovou verzi hry Dobble zvanou jak jinak než TLobble, hlavní rozdíl je v tom, že je obrázků výrazně více a kartičky jsou oboustranné a vše má táborovou tématiku. Stavíme se vždy dva týmy proti sobě, zkoušíme běhací variantu. Tuto hru hrajeme úplně poprvé, takže jsme takovými pokusnými králíky. Orgové průběžně ladí pravidla, aby vznikla nejlepší možná varianta. Sotva odehrajeme jednu hru, je čas se odebrat na oběd, protože polévka je už na stole.
Již během odpoledního klidu vidíme, jak orgové u vchodu do chaty něco chystají. Co jen to bude? Postupně tam vyrůstá podivný přístřešek. Moc tam přes záclonu nevidíme a při pokusech vykouknout ven, abychom alespoň koutkem očka zahlédli část toho, co nás čeká, jsme nemilosrdně vyhnáni.
Odpolední program je zahájen představením veselé hry Jukebox, která je ze sbírky Betyiných oblíbených her, troufnu si říci, že jedné z top pěti nejoblíbenějších. Vysvětlení celkem nenáročných pravidel je doplněno ještě krátkým, ale nadšeným povídáním, jak tato úžasná hra vznikala a zakončená větou: „Jaké si to uděláte, takové to bude, cílem je se hlavně bavit.“ No, tak to chci vidět.
Netrvá dlouho a ponořujeme se do fantazií, stavíme sněhuláky, vymýšlíme scénky na podivné fyzikální a matematické pojmy, které jsme nikdy neslyšeli. Vymýšlíme nové jména pro trpaslíky, lovíme, sbíráme, stavíme. Za splněné úkoly dostáváme žetony, které orgové sami pro nás vyráběli, a vhazujeme je do oné podivné stavby, která má popis Happy Jukebox. Jen co žeton vklouzne malým otvorem dovnitř, rozezní se několik melodií za sebou a my si je snažíme co nejrychleji, ale co možná nejpřesněji zaznamenat. Úkolů je celkem 12, pro jednoznačné určení nám stačí ale již 8 žetonů, takže nemusíme dodělávat vše. Zbytek máme jen pro kontrolu. Hra se protáhne i přes večeři, ovšem venku začíná mezi tím docela hodně pršet. Proto je obsah záhadného hracího stroje přesunut do botárny již bez svého slušivého obalu.
Večer příliš mnoho času nezbývá, proto jen rozdělení bodů do Mikroskopických Trumpet (pro neznalé MT = malých týmů), vyřešení poštovních záležitostí (dnes padla jednička, má nejoblíbenější možnost!), očista, pohádka a večerka.
Déšť stále bubnuje do parapetu, to se to bude spát, jen doufáme, že nepřetržitě až do rána.
16.7. Den šestý – detektivkový
Probouzí nás známá melodie It Can Happen společně s kapkami deště na oknech a jdeme ven. Hrajeme na babu ve dvojicích, kde občas zasáhne nejen osud v podobě deště, ale také v podobě Bety (když nepozorovaně rozmrazuje dvojice, které byly chycené, jak ji to přijde na mysl). Následuje mentální rozcvička, kde zjišťujeme, co mají společného barvy duhy, trpaslíci od Sněhurky a smrtelné hříchy – a že Gabčino oblíbené číslo je 8.
Po snídani pokračujeme ve sledování videí, prezentujeme další objevy na různých planetách a rozdělujeme se na přednášky. Bety nám povídá, kolika různými způsoby se můžeme obléct nebo jaký je rozdíl mezi číslem a PINem. Od Gabči se učíme číst v orienťáckých mapách a pracovat s buzolou. Při druhém bloku je obrovský zájem o Verčinu přednášku o Českém znakovém jazyce, a tak se rozdělujeme na dvě skupiny, kdy dneska první vyposlechne od Gabči přednášku o síle a těžišti.
Na předobědní hře se setkáváme na hřišti a snažíme se odnavigovat naše slepé matadory, aby propíchli býčí srdce v podobě balonku na druhé straně hřiště. Když se nám to všem podaří, jdeme se nacpat zapečenými těstovinami. S plnými břichy odpočíváme a píšeme další zápisy do Galaktické encyklopedie. Během klidu se divíme, proč Vojta a Pedro mají nalakované nehty…
A někdo se to po zvídavých otázkách dozvídá po znělce. Staly se z nich vycházející hvězdy rocku a to patří k jejich image. Nacházíme Sofii Svědomitou, lékařku, která přijela k náhlému kolapsu Nely Zpěvavé. Postupně se dostáváme k Flori Všepodpalcové, manažerce soutěže TloMusic Contest, a dvěma kapelám, jejichž členy jsou Čestmír Buben, Petruše Výborná, Monika Har a Max Tempo. Mezi podezřelými musíme najít toho, který se pokusil Nelu zabít. Všichni docházíme k nějakému závěru, někteří i ke správnému, a jdeme si vychutnat večeři.
Po ní zjišťujeme, že po dnešním Dni D přichází zítřejší Den Z, přesněji DNR. To znamená jediné – Den naruby! Dostáváme čas, abychom si na zítřek připravili přednášky a program na odpoledne. Jelikož už je pozdě večer (21:20 SERČ, tj. Středoevropského Ráďova Času), posloucháme pohádku a alou do hajan!
17.7. Den sedmý – Den naruby
Ráno je skoro jako každé jiné. Jenom všichni mají své oblečení naruby. A nebudí nás melodie It Can Happen, ale Jindrův tým doprovázen vlastní znělkou. Na mentální rozcvičce dostáváme tentokrát 32 otázek, od každého táborníka jednu. Další, co není úplně standardní (ale pro Den naruby ano), je skutečnost, že žádné jídlo nemůžeme pozřít sami. A tak se dělíme do dvojic (či trojic) a krmíme se navzájem.
Vynechávají se videa a přesouváme se na přednášky, kdy každý malý tým má jednu. Dozvídáme se od Bernyho o Františkově lázních a od Vojty o 2. světové válce, od Dana (z týmu Apollo 4) o vesmíru, od Petry o olympijských trampolínách, od Sáry o záhadném úmrtí horolezeckého týmu na Sibiři, od Toma o výpočtu druhých odmocnin jakéhokoliv čísla, od Kačky a Elli o kreslení, od Dannyho o geocachingu a od Tondy o videohrách.
S naplněnými mozky si jdeme naplnit i břicha pomocí žemlovky a po zkráceném poledním klidu vyrážíme ven, kde pro nás mají připravený program Prostě Mars, kde měníme v tanky a snažíme všechny ostatní papírovými koulemi vyřadit. Pak od Vesmírných Sond dostáváme miniaturní sondy (v podobě balonků) a snažíme se o to, abychom do nich pinkli co nejvíckrát před jejich pádem na zem. Pak nás Buran vítá na vesmírné lodi, kterou máme opravovat a čistit, a tak stavíme žebřík nebo tlakujeme komoru. Utahaní se přesouváme dovnitř, kde nám Space X představují jejich hru: sedíme v kruhu a za zády si podáváme určité předměty, zatímco dva lidi uprostřed se snaží uhádnout, u koho ty předměty jsou. Pak hrajeme 2 hry, kdy se z nás stávají slepci: nejprve se v týmech pod vedením Vyhaslých hvězd dělíme na navigátora, oběti a lovce, kdy se navigátor (který jako jediný vidí) snaží pomocí lovců ulovit co nejvíc cizích obětí a k tomu uchránit své vlastní oběti. Poté se vedení ujímá Černá díra a dělíme se na navigátora a roboty, kteří jsou různě rozmístěni, a navigátor se snaží co nejrychleji spojit všechny roboty do vláčku a dostat je do domečku.
Tolik různých programů jsme tu doteď neměli, ale po večeři ještě pokračujeme s týmem Kráter B9C4812, který si pro nás připravil hru na šifrování a paměť. A nakonec dostáváme od Apollo 4 pokyn, že za pomocí 10 předmětů máme postavit konstrukci, na jejímž vršku má být balonek, a to co nejvýš. Končíme dřív než obvykle, a tak máme všichni dostatek času na osobní hygienu. Na závěr Dne naruby pohádku nečte Gabča ani Verča, ale Ráďa. A už jenom do pyžam (už nemusí být naruby) a spát.
18. 7. Den osmý - šifrovačkový
Tak teď již začíná den jako každý jiný. S Verčou hrajeme venku liščí otázky a přesouváme se do klubovny, kde na nás čeká Vojta se svými záludnými otázkami. Po snídani však podezřele dostala přesně půlka z nás poštu, přičemž z každého malého týmu dva… Zjišťujeme, že to není pošta, ale rozkaz nabít si mobily, protože se jim to bude hodit. Někteří z nás již začínají chápat, o co jde. Máme pouze jeden blok přednášek, kdy Verča přednáší podruhé o znakové řeči a Vojta o motorech. Oběd máme již v jedenáct a kolem dvanácté už vyrážíme s plnými batohy a svačinou na první šifru.
Některým týmům se daří luštit šifry, o kterých si orgové mysleli, že jsou těžké, hrozně rychle, a tak orgové v panice, že by děti došly mnohem dříve, než bylo zamýšleno, přidávají na některé stanoviště těžší šifry. Kolem páté docházejí první týmy na chatu, ale je v tom háček: není to konec. Jsme teprve v půlce. Jakmile vyluštíme šifru ukrytou v kyblíku plném slizu, dostáváme obloženou bagetu a krabičku zeleniny. A i když se orgové v jednu chvíli opravu báli, že týmy dojdou moc brzy, první docházejí až před půlnocí, přesně, jak bylo zamýšleno. V cíli na nás čeká (doslova) sladká odměna v podobě pošifrovačkových palačinek. Poslední z nás odcházejí na kutě po druhé ráno. Orgové ještě uklízení a úplné ticho se v chatě rozlije až po třetí ráno.
Důležitý den, na který jsme se tak moc těšili - den začínající na Š a končící na P, můžeme považovat za úspěšný.
19. 7. Den devátý - odpočinkový
Budíček se nám dnes posouvá až na desátou hodinu, kdy se první z nás scházejí na snídani. Unaveni z předešlého dne však někteří spí ještě déle. Pouštíme si další videa, odehráváme další tah celotáborovky pro malé týmy (v předešlých dnech jsme na to neměli čas, tak se dnes hodnotí teprve Den naruby) a přesouváme se ven, kde nám Pedro rozdává papírky s písmeny, a naším úkolem je poskládat z těchto písmen co nejvíce slov. Prakticky ihned začínají pršet obrovské kapky, které se v několika vteřinách zhušťují, že to vypadá, že na nás někdo lije celý bazén vody. V tu chvíli uznává i Bety, že to není jen lehký deštíček a slova „Vy naděláte“ se mění v „rychle do chaty“. V takovém lijavci není možné psát na papír.
Pak máme oběd a prodloužený polední klid, abychom měli čas se dospat a následuje Šimonovo prší. Skvělá karetní hra, při které je třeba přijít na to, jaká jsou pravidla. Jedna polovina stihne tři hry a ještě několik kol matfyzáckého prší, zato druhá polovina hraje celé odpoledne pouze jednu hru.
Venku se mezitím udělalo opět krásně, proto jdeme ještě před večeří na chvíli na hřiště, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Tam nám Bety rozdává křížovku, při které ale nesmíme používat tužku ani žádnou z jejich alternativ. Přesto se někteří snaží pravidla obejít s argumentem, že uhlík z ohniště přece není tužka, těm doporučuji učebnici chemie pro začátečníky.
Po večeři se opět přemisťujeme na hřiště a hrajeme další z Betyiných oblíbených her interně nazývanou ruce-nohy. Snažíme se ve velkých týmech poskládat z těl skulpturu dle zadání, které je určenou počtem částí těla, které se smí dotýkat země. Některým skupinkám to jde hůře, některým lépe, kdo je hotov, zkouší ubírat. Rekord je v osmi lidech stát na 3 nohách.
Vzhledem k naší rozjívenosti a nekončící touze po zábavě, rada orgů rozhoduje, že dáme ještě jednu všemi oblíbenou hru. Pedro běží pro čtyři kyblíky interně nazývané pepa. Když se stavíme do zástupu, proti nám na druhé straně je umístěn pepa pro každý tým jeden, nemůže to být nic jiného než sloníci. Bouřlivý jásot, když Bety s šibalským úsměvem přikývne. Rychle se vysvětlí nenáročná, ale o to více zábavná hra. Vystřídáme se každý několikrát. Vidíme soustu pádů, srážek, vběhnutí do trávy či kopřiv, dále taky demolici jednoho s plastových kamarádů. Zamotaní, špinaví, ale spokojení jsme v nejlepším zahnaní do chaty. Na další kolo se už orgové ukecat nenechají.
Před pohádkou ještě očista do čista, druhá a třetí večeře v podobě zbylých palačinek a spát.
20. 7. Den desátý – setový
Ráno už najíždíme na klasický denní režim. Budíček, fyzická rozcvička s Vojtou a mentální s Pedrem, celotáborovka a prezentace objevů jednotlivých týmů. Vypadáme odpočatě, protože už zase hlučíme a děláme spoustu hloupostí, z čehož naši orgové chvílemi šílí. Prý ty své šediny mají z nás.
První i druhý blok přednášek mají Vojta s Pedrem. Dozvídáme se zajímavosti o plastech, hudební teorii, bavíme se o vzniku jazyků a tvoříme si vlastní táborový. Po přednáškách nasazujeme běhací obuv, tvoříme velké týmy a stavíme se proti sobě vždy dva a dva. Mezi dva týmy staví orgové 9 kyblíků a hrajeme běhací piškvorky. Veselíme a radujeme se tak, že nás musí slyšet až v Bedřichově. Trochu zapomínáme na čas, tak nás musí pan kuchař volat z okna, alou na oběd. Rychlé mytí tlapek a zasedáme k zeleninové polívce a špagetám.
V odpoledním klidu voláme domů, abychom rodičům sdělili dojmy, někteří hrají v klubovně hry nebo dodělávají objevy do vesmírné encyklopedie. Ani se nenadějeme a chatou se rozezní znělka, která upozorňuje, že končí odpolední klid a začíná odpolední program. Tentokrát hrajeme sety, kdy je třeba vyzjistit, na jakou kombinaci každý ze čtyř orgů myslí. Vše na první pohled vypadá jednoduše, ale jak jsme za těch pár dní zjistili, tak zdání klame. Nikdy není nic „jen tak“. Obzvláště, když Bety uvádí hru svou oblíbenou větou: „a teď si zahrajeme jednu z mých oblíbených her“ a přitom se jí šibalsky zablýskne v očích. U každého orga musíme splnit úkol, abychom získali číslo, v kolika parametrech se náš obrázek shoduje s myšleným obrázkem. Samozřejmě nevíme počet parametrů. U Páji stavíme tangramy, u Vojty spojujeme asociativně slova, Verča s námi hraje Digit a Bety nás trápí s pantomimou. Nebudeme přece sucharsky ukazovat základní věci, ale vybírá nám samé špeky. Až jsme sami překvapeni, že jsme schopni zahrát kypřící prášek, šťastné manželství nebo třeba volské oko. O to větší radost máme, když to naše druhá půlka týmu uhádne.
Když se nám podaří všech pět setů získat, zůstáváme u Bety v přístřešku a čekáme na ještě hrající týmy, než hru dokončí. Čas si krátíme zpíváním písniček nejen z letošního prozpěvníku, ale i ze starších. Bety nám k tomu hraje na kytaru a vůbec se dobře bavíme. Poslední tým dokončuje jen pár minut před večeří, takže se přesunujeme do jídelny, abychom se najedli.
Sotva docinkají příbory, už jsme zase hnáni na hřiště, tentokrát ale s požadavkem na trhací oblečení. Když se potkáváme na hřišti, již se z davu ozývá, že to bude určitě jedna z Betyiných oblíbených her. No jasně, že je. Hrajeme kradení kuřat. Postupně se vystřídáme jako kuřátka úplně všichni. Můžeme jen pípat a nechat se přenášet z hnízda do hnízda. Jako bonus máme k dispozici tři přerostlá kuřata v podobě orgů, o které je největší zájem. Jsou doslova na roztrhání.
Celí zpocení a utahaní, ale ještě pořád s přebytkem energie se dožadujeme dalšího kola. To už ale orgové nepovolují a donášejí papíry a podložky a ve velkých týmech ještě hrajeme běhací spojovačku.
Pak nás čeká všechny povinná koupel, protože začínáme prý být dříve cítit než vidět.
Na pohádku už jsme zase všichni voňaví a v pyžamech. Orgové nás obcházejí, přejí dobrou noc. Jen kdybychom tušili, že nebude trvat dlouho a uvidíme je znova.
Zdá se nám, že nespíme ani chvilku, když se z chodby ozve známá melodie, najednou do dveří vtrhne rozesmátý org s čelovkou a vyhání nás z postelí. Už zkušeně na pyžamko natahujeme kalhoty, mikinu, bundu, na nohy ponožky, na hlavu čelovku, do ruky blok a než znělka dozní, jsme na cestě z pokoje do botárny. Jde nám to čím dál rychleji, už jsou z nás profíci. Na první hru jsme potřebovali znělky dvě a ještě popohánění a teď jsme v cukuletu hotovi. Cvik dělá mistra.
Venku se setkáváme na hřišti, kde tvoříme velké týmy a každý dostává jednoho orga. Postupně máme vždy minutu na to splnit úkol a postupně tipovat, kolik úkolů ještě bude a kolik jich budeme mít správně. Asi po hodině jsme hotovi, i když si nejsme jisti, jestli je to opravdu vše. Orgové nám opět přejí dobrou noc a slibují, že teď už se opravdu uvidíme až ráno a tentokrát, i když to skoro není možné, mají pravdu.
21. 7. den jedenáctý – pohádkový
Po noční hře není fyzická rozcvička – hurá! Potkáváme se až lehce po osmé v klubovně, kde nás čeká mentální rozcvička s Pájou. Po snídani nám orgové pouští videa, a protože se nám fakt líbí, orgové se nechají ukecat a pouštějí nám všech šest zbylých dílů, abychom dokoukali vše, co mají. Po videích nás čekají poslední prezentace objevů, kdy se postupně vystřídají řečníci z každého velkého týmu a představí ostatním, co objevili, čím je zvíře, rostlina, nerost či inteligentní rasa zajímavá a zodpoví otázky publika a zvědavých orgů.
Následuje pouze jeden blok přednášek, během kterých se několik slečen pouští do kreslení obálek, které nám za nedlouho orgové představí. Místo druhých přednášek se jdeme ven fotit, pak orgové zahlásí, že se máme jít převlíct do trhacího oblečení a světe div se, nemožné se stalo skutečností, orgové porušují své pravidlo, že každá hra se hraje jen jednou a hrajeme podruhé naši nejoblíbenější hru – Buldoky. Snad proto, že poprvé na ni nebylo tolik času a stihlo se odehrát jen jedno kolo. Druhé tedy hrajeme teď. Tím že už se známe, je to pro nás mnohem příjemnější, když nás někdo chytá a konečně známe jména lovených oveček, takže se nám nestává, že držíme ve vzduchu zmítající se ovečku a marně uvažujeme, co s ní. Po odehraném kole jsme neúprosně hnáni na oběd.
Po obědě nám orgové říkají o obálkách, které holky dopoledne nakreslily. Každý budeme mít svojí a kdokoliv nám do ní může napsat vzkaz, který si přečteme ale až doma. Pravidla jsou jednoduchá, píšeme jen pěkné věci a píšeme čitelně. A pokud možno se podepisujeme. V odpoledním klidu tedy začínáme sepisovat lístečky, které pro naše kamarády budou poslední vzpomínkou na tábor.
Jakmile zazní znělka na odpolední program, potkáváme se v klubovně, kde je ke každému velkému týmu přiřazen jeden org, který nám bude pomáhat s posledním bodovaným programem tohoto tábora. Už trochu tradičně hrajeme divadla. Tentokrát je to ale trochu jiné. Tématem jsou africké pohádky. Dostáváme začátek textu, který čtou rodiče malým černouškům před spaním, stejně jako nám čte před spaním pohádku Verča. My máme pohádku dokončit a celou ji zahrát. Nesmí chybět ponaučení a dobrý konec. Máme na to celé odpoledne až do večeře. K dispozici máme i barvičky a různé líčidla na tělo a obličej, takže nám postupně vznikne krásná žirafa, pavouk a spousta jiných zvířátek, které v těchto pohádkách hrají hlavní roli. Nacvičíme, nachystáme kostýmy a můžeme začít. Všem se nám to podařilo!
Po večeři jsme vyhnání z klubovny se slovy, abychom se dali do gala, což spouští vlnu otázek – co je to gala? Co mám dělat, když už nemám nic čistého? Je toto dost gala? Proč bych si měl umýt tu zelenou barvu z obličeje? Mám se i navonět?
Orgové se zavírají do klubovny, snad aby utekli našim otázkám? Ba ne, aby nachystali slavnostní vyhodnocení. Zanedlouho se rozezní znělka, ale úplně jiná, než na jaké jsme zvyklí. Z repráků znějí Queen s písničkou We are the champions. Když se potkáme dole před klubovnou všichni, jsme vyzváni, abychom se chovali decentně a důstojně vkráčeli dovnitř, výsledkem je, že Pedro je skoro udupán a přejet stádem slonů. Všichni tam chceme být první a zabrat si nejlepší místa.
Jsou zde tři stoly, na kterých se nacházejí letošní ceny. Také zde visí na šňůře 38 obálek se jmény všech účastníků a orgů. Vypadá to opravdu krásně.
Ještě chvilku čekáme na opozdilce, takže si čas krátíme poslechem veselých historek orgů z minulých let. Když jsme konečně všichni, vyhlašuje se pořadí celotáborovky ve velkých týmech. Všech osm členů dostává drobné ceny a následuje vyhlášení druhé celotáborovky pro malé týmy. Napětí roste, a když je vyhlášen nejlepší tým, ozve se bouřlivý jásot. Vítězem obou celotáborovek je Danny, proto se stává absolutním vítězem letošního tábora. Jde si vybrat cenu jako první. Následují i ostatní. Vždy se dozví, za co dostávají cenění, v čem jsou dobří a co orgové na nich vyzvedávají.
Po několika kolech, když jsou již ceny rozebrány, odcházíme ven pro dřevo a připravit táborák, jak už bývá každoročním zvykem. Tentokrát nám počasí přeje, tak máme alespoň jeden. Orgové nám rozdávají prozpěvníky a sotva se plamen rozhoří, pouštíme se do opékání a prozpěvování. U kytary se postupně vystřídá Bety, Pedro a Vojta. Když dozní poslední písnička a do ohně vhodíme poslední polínka, už jen sedíme a povídáme. Bety nám všem poděkuje za krásný tábor se slovy, že to byl jeden z nejhezčích, které zažila a vypadá to, že snad poprvé nekecá a myslí to opravdu vážně. Nikomu se nám nechce, je už ale opravdu pozdě, očka se nám zavírají, tak se zvedáme a odcházíme do chaty, kde nás čeká teplá postel.
22. 7. den dvanáctý – loučící
Poslední budíček tohoto tábora. Místo mentální rozcvičky píšeme orgům, jaké přednášky a hry se nám líbily a nelíbily, co nám přišlo super i mimo program a co by měli do příště zlepšit. Po snídani nás čeká velké balení a úklid. Dopoledne uteče jako voda a odjíždějí první účastníci. Nastává první vlna loučení a první slzičky. Nikomu se nám nechce pryč. „Bety, nech si nás tu ještě“ se ozývá z nejedněch úst, i když víme, že to nejde. Po obědě nakládáme zavazadla do připraveného auta a pomalu odcházíme k místu, kde nás vyzvedne autobus. Cesta zpět do Prahy trvá trochu dýl, ale to nám vůbec nevadí, protože máme aspoň možnost být se kamarády ještě o pár minut déle.
Když zastaví autobus na Černém Mostě, ještě poslední společné hromadné obětí, loučení a přání, že zase za rok se tu všichni potkáme. Orgové začínají přijímat první přihlášky na další rok, hlavně aby se na všechny dostalo. Nebojte, dostane.